Urologický večírek - o cestě do Sázavy

Cesta do Sázavy aneb výprava do Juppílandu, či chcete-li do Rejhonovic, začala poměrně dobře. Hned od prvních kilometrů jsme s Pavlem Bobkem stoupali jak dým a vzpomínali na svůj rodný dům (samozřejmě každý na ten svůj). Někteří z nás si museli přiznat, že jim ubývá sil, zkrátka optimismus v autě narůstal.

Abychom se vyhnuli zácpě (dopravní), naplánovali jsme cestu malebnými kraji maloboleslavska, nymburska, kouřimska a sledovali jaro v rozpuku mládí. A taky (to už ovšem mistra Bobka vystřídal Kašpárek v rohlíku a jiní alternativci) sledovali názvy vsí, kterými jsme projížděli. Zvláště nás s Liborem zaujala vesnice Lhotky, což by samo o sobě neznělo tak zajímavě, kdyby kdosi před název vesnice nedodal „K“ a „A“.

To už se blížila Sázava a napětí, kde to vlastně hrajeme, stoupalo. Na místě nás před místním kostelíkem vřele přivítali členové spolku Jiná vesta. Proč místní nosí zrovna vesty a jak se liší od ostatních vest v Sázavě, se nám zjistit nepodařilo. A upřímně řečeno, spíše než vesta bylo poznávacím znamením místních námořnické triko...A mimochodem, jestli jste ještě neviděli píchačku v kostele (pro škarohlídy upřesňuji, že šlo o pracovní píchačku), zajeďte se do Sázavy podívat.

Nu, pan zvukař nazvučil, Leoš zjistil, že může udeřit do bubnu, aniž by na něj padal svatý andělíček, lidi také dorazili, koncert mohl začít...A zahájil ho nejmenovaný písničkář, který měl jeden jediný důležitý úkol a to – natáhnout program. A je třeba se vší skromností přiznat, že se mi tento úkol splnit podařilo. Úvodní píseň se natáhla především díky nenadálé precizně vypracované mezihře, která byla tentokrát delší než píseň samotná. Poté nastoupilo komorní Zhasni a my zjistili, že se nám v podobných prostředích hraje vždycky dobře. Po několika písních v plné sestavě následovala přestávka a já měl pocit, že pár lidí nebylo na náš bigbeat připraveno, neboť řady v první linii mírně prořídly. Mýlil jsem se však v tom, že tito diváci opustili kostel uplně – údajně se pouze přesunuli na balkón. Přestávku vyplnilo burácení hromů a blesků a já přemítal, zda to není nějaké znamení...Zbytek koncertu však proběhl bez problémů. Kuba perlil svým průvodním slovem, kdy především jeho nová historka o půvabné uklízečce z brněnských veřejných záchodků pobavila nejen přítomné, ale i kapelu...A kdo mohl tušit, že to ten den nebude jediná urologická...Druhou, neméně kvalitní, přidal místní organizátor pan Štědra. Večer to byl zkrátka podařený, snad i proto, že nad vším bděli svatý Jan (Rejhon) a svatý Dušan (Vainer) a s nimi i svatá Anička, která se nápadně podobala jedné, kterou jsme viděli v Českých Budějovicích na koncertě s Bonsai č. 3...A pak se ještě chvíli hrálo a zpívalo a někteří ochutnávali místní vestovičku. My, co řídíme, nemůžeme plně informovat o její chuti, ale zřejmě chutnala...Nyní si dovolím jednu osobní poznámku, promiň čtenáři..Dušane, Aničko, tu pizzu si ještě vypijete!

Cesta zpátky proběhla celkem bez problémů. Byly tradičně pumpy, kafe, bagety a vše, co k nočním návratům patří. Jedna věc nás ale z nočního podřimování přeci jen probudila...divočák jako sviňa, který si to ležérně vykračoval přes silnici. Byl to výstavní kousek. V Boru nás nad ránem zase nikdo nevítal, a tak jsme šli raději spát. Druhý den si Irča koupila vestu...takovou jinou než dřív.